O autorovi – Martin Krynický
Odborně profesní životopis je součástí úvodu v učebnici Matematika SŠ. Takže jen pár poznámek, které tam chybí. V dětství jsem rád jezdil na tábory, od 15 let jsem na nich dělal instruktora, což asi hodně přispělo k tomu, že jsem šel studovat učitelství. Na gymplu jsem pracoval ve školním časopisu, rok před maturitou jsem ho dokonce vedl a částečně toho využil k provedení některých změn (Zobácký slabikář) ve vztazích mezi maturanty a prváky (kde jsem mimochodem poznal svou manželku). První týden jsem se aktivně účastnil listopadového dění roku 1989 (po generální stávce jsem pochopil, že aktivních revolucionářů je dostatek a přestal se angažovat).
Od 15 let jsem hrál na kytaru, skládal písničky a snil, že svou tvorbou udělám díru do světa. Díru jsem udělal tak akorát do svého rozpočtu, přesto na hraní v Nequasu rád vzpomínám a za naše tři demáče se pořád nestydím. Důvodů, proč jsme se neprosadili, bylo určitě více – realistické zhodnocení vlastních schopností, neschopnost se prezentovat a nechuť šlapat po stezce, kterou se zkrátka musí vydat skoro každý, kdo to chce někam dotáhnout, ale hlavně jsme asi nebyli dost dobří.
Během VŠ studia jsem byl kromě hraní v Nequasu poměrně společensky aktivní – kromě organizace Beánie, jsem napsal první verzi Matfyzácké kuchařky (vydává se dodnes) a sestěhoval kamarády na 17. patro. S Jakubem Těšínským jsem několik let vedl Děsír, kde jsme se od organizace městských her dostali až k třem děsířím táborům organizovaným pro děti z Buďánky (předtím jsem dělal vedoucího na táborech hradeckých Greenhorns Martina Dusíka).
V roce 1999 jsem odešel na civilní službu na katedře zvuku FAMU. V roce 2000 se narodila nejstarší dcera Míša a po dokončení civilky jsme se vrátili do Strakonic, kde jsem začal učit na gymnáziu. Většina mé angažovanosti s nástupem do zaměstnání a výchovou potomstva skončila, občas jsem uspořádal nějakou hru ve škole, v roce 2005 jsme se na dva roky vrátili k organizování táborů.
Rodina mě postupně dovedla k domácímu kutilství. Od opravování jsem se přes výrobu vlastního nábytku (nejdříve police, pak stoly) dostal až k opravám a terénním úpravám na zděděné zahradě.
Po přestěhování do Třeboně jsem v nastoupené cestě pokračoval kompletní rekonstrukcí zahradní chaty. Přičuchnul jsem tak ke spoustě řemesel a postupně vybudoval něco, co bychom jinak asi nezaplatili. Na jednu stranu mě to baví a naučilo mě to spoustu zajímavých věcí, na druhou mě nepřestává překvapovat, čí vší práce je užitečnější než moje (jako člověk částečně ekonomicky vzdělaný si také uvědomuji celospolečenské ztráty, které vznikají nevyužíváním dělby práce).